29. 7. 2010

knihy/
Pallasmaa: The Eyes of the Skin

Kvalitní architektura má obohacovat život. Proč ale současná architektura, místo aby v člověku podporovala smysl pro uvědomění si sebe sama a svého místa ve světě, evokovala snění, představy a touhy, spíše vzbuzuje pocity nepochopení a odcizení? Čím to je, že i stavby dnešních nejvýznamnějších tvůrců, které vypadají na stránkách časopisů tak neodolatelně, jsou mnohdy při osobní návštěvě naprosto o něčem jiném?

Jeden z pohledů na příčiny tohoto problému nabízí finský architekt a zároveň jeden z nejvýznamnějších světových teoretiků architektury Juhani Pallasmaa. Ten shrnul své myšlenky z několika esejů a přednášek do útlé knihy The Eyes of the Skin (Architecture and the Senses), která se svém vydání v roce 1996 i následné redici v roce 2005 stala jednou ze základních knih současné teorie architektury.

Podle Pallasmy je dnešní stav důsledkem současného stavu upřednostňování zrakového vnímání světa. Jak sám popisuje v první části knihy, zrak byl chápán v evropském kulturním kontextu jako dominantní smysl již od dob starověkého Řecka, nicméně nikdy ne zcela na úkor smyslů ostatních. Nástupem nových technologií a jejich neustále se zrychlujícím vývojem dochází k izolaci zraku (a v menší míře i sluchu) od ostatních smyslů, které jsou považovány za něco méněcenného a archaického – s výjimkou specifických situací, jako je například požitek z jídla.
S tím souvisí i upřednostňování zaostřeného pohledu místo periferního vidění. Zatímco periferní vidění, tedy vnímání prostředí jako něčeho, co nás obklopuje, dokáže člověka vtáhnout do prostoru, zaostřené vnímání jej posouvá do role pouhého diváka.
Dřívější umělec či řemeslník, tedy i architekt, tvořil tak, že se s dílem ztotožnil a nahlížel na něj tedy z obrácené perspektivy vycházeje ze sebe sama. Dnešní spoléhání se na počítače jako výlučného nástroje pro tvorbu dělá z celého procesu návrhu pouze pasivní vizuální manipulaci s obrazem.
Důsledkem je skutečnost, že velké množství architektonických děl z poslední doby je výsledkem nihilistického a narcisistického pohledu na věc. Vzniká tak architektura, ve které autoři pouze vyjadřují sebe sama, chápou navrhování jako intelektuální hru, izolují diváka a nesnaží se zasazovat dílo do širšího kulturního rámce. Stavby poté nevyvolávají pocit blízkosti, intimity, nepůsobí věrohodně a návštěvník se nedokáže identifikovat s prostředím - a neumožňují tedy jiné vnímáni architektury, než z odstupu, tzn. zrakem. Architektura ztrácí svou plasticitu, stává se pouze obrazem zachyceným uspěchaným okem kamery. Z architektury se vytrácí rozměr času. Na známky používání a stárnutí je pohlíženo jako na něco, čemu je nutno předcházet a s tím souvisí i upouštění od využívání tradičních a přírodních materiálů.

Jak tedy současné architektuře navrátit smyslnost? Co je třeba udělat pro to, abychom i v dnešních stavbách zakoušeli podobné pocity přicházející ze všech smyslů, jako při procházce lesem, historickým městem, nebo při japonském čajovém obřadu?
Pallasmaa vychází z filosofie Merleau-Pontyho, jenž staví do centra světa člověka, lidské tělo. Zážitek z architektury musí být vícesmyslový, přičemž všechny smysly lze chápat jako rozšíření hmatu. Jsou rozhraním mezi kůží a prostředím. I oko se dotýká okolí pohledem a dobrá architektura nabízí tvary a plochy pro příjemné spočinutí oka. Dobrá architektura se navíc musí zabývat i metafyzickými a existenciálními otázkami bytí člověka ve světě.
Stejně jako ve emočně vypjatých chvílích máme tendenci zavírat oči a tím pádem omezit zrakové vnímání okolí a více se soustředit, je i v architektuře důležitá práce se světlem. Rovnoměrné světlo o vysoké intenzitě brání představivosti stejně jako jednotvárný prostor neumožňuje ztotožnění se s místem. Nejlepší architektura je vždy ukázkou úžasné práce se světlem a stínem.
Důležitý je rovněž zvuk. Každý prostor má charakteristický zvuk a ozvěnu. Vstoupíme-li do tmavé jeskyně, naše ucho nám umožní, jen za pomoci ozvěny zvuků kapající vody, představit si velikost i tvar prostoru. Z dnešních měst se ale ozvěna vytratila, zvuk je co nejvíce pohlcován a vrcholem je používání reprodukované hudby v obchodních centrech, což již neumožní sluchem vnímat prostor vůbec. Zároveň ale architektura vytváří ticho. Strnulé ticho.
Každou budovu lze charakterizovat i specifickým pachem. Člověk má velmi dobrou čichovou paměť, lepší než paměť jiných smyslů. Zachytíme-li pach, který máme spojený s určitým místem, dokážeme si posléze vybavit i jak místo vypadalo.
Hmat je nejčastěji spojován s dveřní klikou. Stisknutí kliky je potřesení si rukou s domem. Zároveň je to spojení s generacemi předchozích návštěvníků, kteří na kliku rovněž sahali. Ohmatané předměty, stejně jako například vodou omyté oblázky, jsou na dotek příjemné.
Chuť je pro vnímání architektury zdánlivě nedůležitá, nicméně Pallasmaa se přiznává, že se neubránil olíznutí ohlazeného mramorového zápraží jednoho domu.
Architektura byla v dávných dobách spojená s rozměry a proporcemi vlastního těla. Podobně jako loveckým schopnostem se lidé neučili na základě teorie, ale byly jim vrozené z předchozích generací, i naše pocity bezpečí a komfortu v domě jsou ovlivněny generacemi zažitými zkušenostmi našich předků. Dnešní architektura tedy nemůže vycházet pouze z funkčních nebo kompozičních požadavků.
Tvůrce architektury prožívá navrhovanou architekturu celým svým tělem. Komunikuje tak s tělem člověka, který s touto architekturou přichází do styku, byť o několik století později.
Architekti přistupují k smyslům různě. Převládá architektura navrhovaná pouze pro potěchu oka, nicméně najde se celá řada příkladů architektů, pracujících i s jinými smysly (z dnešních tvůrců Pallasmaa zmiňuje především Glenna Murcutta, Stevena Holla a Petera Zumthora). Asi nejlepším příkladem architektury pro všechny smysly jsou však domy Alvaro Aalta.

Architektura tedy musí vytvářet prostředí, které bude podporovat uvědomování si bytí člověka ve světě a zakotví jej v plynoucím čase a kultuře. Paměť všech smyslů má navíc zásadní roli při zapamatování si místa nebo prostoru. Pouze architektura navržená pro všechny smysly nám dovoluje identifikovat se s konkrétním prostorem, místem, časem a tyto aspekty se stanou součátní naší samotné existence.


Juhani Pallasmaa (nar. 14. 9. 1939, Hämeenlinna ve Finsku) - architekt (viz zde) a teoretik architektury. Bývalý děkan Technické univerzity v Helsinkách a hostující profesor na Washington University v St. Louis. Pracoval v Muzeu finské architektury, jeho výstavy finské architektury proběhly ve více než třech desítkách zemí (v 60. letech i v Československu). Na pozvání prof. Šlapety (jehož výstavu brněnského funkcionalismu vystavil v 80. letech v Helsinkách) přednášel v roce 2003 v rámci veletrhu IBF.

Vybrané publikace:
Encounters. Architectural Essays (ed. Peter MacKeith, 2005)
The Eyes of the Skin – Architecture and the Senses (1996, 2005)
The Architecture of Image: Existential Space in Cinema (2008)
The Thinking Hand (2009)