Dnešní rychlý, chaotický, konzumní způsob života vede k chápání vědomí, intelektu a emocí jako něčeho, co je naprosto odděleno od smyslů a tělesnosti. Důraz na zrakové vnímání a virtuální realitu potlačuje tělesné prožívání a snaha o neustálé hledání něčeho nového je v protikladu k využívání tělesné zkušenost, která se rozvíjela po mnoho generací. Negativním dopadem tohoto myšlení na tvorbu a vnímání architektury se zabývá finský architekt a teoretik Juhani Pallasmaa ve své prozatím poslední knize Thinking Hand.
V osmi esejích Pallasmaa ukazuje, jakou roli hraje lidská ruka ve vývoji dovedností, intelektu a rozvoji abstraktního myšlení. Zabývá se autonomním nevědomým procesem myšlení a tvorby spisovatelů, řemeslníků, umělců a především architektů. A obecněji, zdůrazňuje význam tělesnosti pro lidskou existenci a kreativní činnost, což ostatně vyjadřuje i podtitul knihy "Existenční a tělesná zkušenost v architektuře".
Člověk vnímá svět prostřednictvím smyslů. Ty však nelze chápat jen jako pasivní přijímače vnějších podnětů, stejně tak jako lidské tělo není pouhým centrem perspektivního vnímání. Pallasmaa sdílí názor několikrát citovaného filosofa Merleau-Pontyho, že vztah člověka ke světu je záležitostí tělesného prožívání a nikoliv primárně intelektu, slov, konceptů a teorií.
Příkladem jsou řemesla. V tradiční společnosti jsou znalosti a dovednosti zakotveny přímo ve smyslech a svalech. Řemesla se dědí z generace na generaci. Učení se řemeslu ale není záležitosti intelektu či slov, ale jedná se o pomalé předávání dovedností ze svalů mistra přímo do svalů žáka prostřednictvím napodobování. Proto je již téměř nemožné navázat na řemesla, která vyhynula a jejichž kontinuita v předávání byla přerušena.
Pro osvojení si řemesla je důležitá manuální zručnost, trénink a zkušenost. Stejnou roli jako osobní předpoklady zde hraje i schopnost správného úsudku. Řemeslník musí nacházet vztah mezi myšlením a konáním, nápadem a uskutečněním, činností a materiálem, hrdostí a pokorou. Musí se dokázat identifikovat s nástrojem, proniknout do podstaty materiálu a konečně promítnout sebe sama do výsledného produktu. Totéž platí i pro umělce, jak Pallasmaa dokládá srovnáním vlastní podoby Alberta Giacomettiho a jeho soch nebo na příkladě až neuvěřitelné řemeslné zručnosti a úchvatných výsledků práce finského designera Tapio Wirkkaly.
Obdobně i na architekturu bylo tradičně nahlíženo jako na řemeslo, dokud nedošlo v moderní době k odtržení tvůrce od staveniště a fyzické práce. Řemeslný étos naštěstí přetrvává u řady kvalitních menších světových architektonických kanceláří, ve nichž je stále upřednostňována práce s pomocí modelů a maket před používáním počítačů a důležitou roli stále hraje přítomnost tvůrců přímo na staveništích.
Designer David Pye rozlišuje dva druhy řemesla, rizikové a sázející na jistotu. V dějinách byly vždy nejvíce obdivována ta díla, ve kterých se odrážela zručnost a odvaha, s jakou řemeslník nebo umělec přistupoval k tvorbě s vědomím, že jediný špatný pohyb může zhatit výsledek dlouhodobé úmorné práce. Až teprve v průběhu několika posledních generací začal převládat přístup, při kterém lze výsledek práce předjímat na jejím začátku a veškerá činnost je neustále absolutně pod kontrolou. Obdobně je tomu i v architektuře a designu, kde je dnes snahou minimalizovat případná rizika důrazem na zkušenosti, výpočty, normy, výzkum a testování. Jen část tvůrců se vydává na cestu nejistoty, experimentu s novými strukturami, formami či materiály, tedy směrem, který finský architekt Reima Pietilä přirovnal k honu a rybolovu, kdy si člověk nemůže být jistý tím, co a zda vůbec něco chytne. Právě tito tvůrci ale mají nejblíže k tradičnímu pojetí řemesla.
Nejdůležitější dovedností architekta je schopnost představovat si a prožívat životní situace vtzahující se k navrhovanému úkolu. Proces architektonické tvorby je spíše záležitost tělesného prožívání, než chápání. Architekt čerpá z tělesné zkušenosti a tradice. Jak říká Álvaro Siza, architekt nevynalézá nic nového, pouze transformuje realitu.
V průběhu tvorby dochází ke splynutí činnosti oka, ruky a mysli. Tvůrce nebo se musí s dílem naprosto identifikovat. Mnoho umělců hovoří o své tvorbě spíše jako o zachycování obrazů, které jim vyvstanou v mysli, než jako o výsledku intelektuální činnosti.
Samostatná esej se zabývá kresbou. Ta je procesem současného pozorování i vyjadřování. Každá kresba obsahuje část umělcova vnitřního světa a zároveň reprezentuje konkrétní objekt nebo představu. Pallasmaa věnuje rozsáhlý prostor kritice počítačů coby nástroje pro navrhování architektury. Práce s nimi zásadně liší od tradičních metod, kterými je právě kresba nebo výroba fyzických modelů. Počítače dělají z procesu návrhu pouhou pasivní vizuální manipulaci s obrazy a nedovolují mnohasmyslovou představivost a tělesnou identifikaci architekta s návrhem.
Závěr publikace je věnován vztahu teorie a praxe, architektuře coby zrcadlu odrážejícímu skutečný život a smyslu umění jako takového. Pallasmaa nevěří, že je možno pomocí teorie určovat, jak má architekt navrhovat a jaké významy má do svých návrhu vkládat. Na druhou stranu chápe význam konceptuální, filosofické a teoretické analýzy. Přístup k navrhování postavený převážně na teorii vede ke špatné architektuře podobně jako přístup čistě utilitární. Vznikají tak buď stavby bez poetiky, které člověka nedokážou oslovit, nebo jsou příliš racionálně zdůrazňovány vztahy mezi jednotlivými částmi stavby místo odvozování významů jednotlivých částí z celku. Navrhování opravdu smysluplné architektury je otázkou oka, ruky, hlavy a srdce. Srdce, tedy schopnost představovat si situace skutečného života a zároveň se zabývat hlubšími otázkami lidského osudu, je v dnešní sebestředné architektuře nejvíce podceňováno. Počátky odtržení architektury od každodenní reality jsou mnohdy spojovány s nástupem moderní architektury. O nesprávnosti této úvahy vypovídá příznačná ilustrace - skica Le Corbusiera zachycující výjev ze běžného denního života muže a ženy v jeho projektu Jardin suspendu z roku 1928. Architektonická moderna odrážela skutečnou realitu, nový životní styl. Rozkol je třeba hledat v mnohem mladší době. Dnešní stavby jakoby nevznikaly pro skutečný život, ale vypovídají pouze o architektuře jako takové. Dá se docela s jistotou předpokládat, že v bezesporu fotograficky dokonalé vizualizaci Jardin suspendu roku 2010 by boxující muž a z galerie shlížející žena nebyli.
Umění by mělo v dnešní uspěchané době, kdy je člověk manipulován prostředím komerce a otupující zábavy, chránit autonomii individuálního prožitku a vytvářet podmínky pro uvědomování si vlastní existence. Budoucí vývoj našeho světa vidí Pallasmaa pesimisticky, povede spíše k jednotvárnosti, bezvýznamnosti a izolovanosti. Proto je etický význam umění velmi významný.
Architektura by měla zachovávat různorodost, hierarchii a kvality prostředí pro život. Namísto podílení se na stále se zrychlujícím běhu života by člověku měla spíše nabídnout prožitek přirozeně pomalého plynutí času, různorodost zážitků a konečně také uchovávat a chránit ticho. Úkolem architektury a umění není reflexe pocitu odcizení, násilí a nelidskosti dnešního světa a prohlubování utrpení života v něm. Naopak, má spíše hledat nové ideály a prožitky a rozšiřovat tak obzory každodenního života.
Pallasmaa dokáže své úvahy podpořit mnoha pečlivě vybranými citáty a úchvatný je i výběr doprovodných obrazových ilustrací. I díky tomu je Thinking Hand knihou, která nabízí i při opakovaném čtení mnoho velmi inspirativních myšlenek.
Juhani Pallasmaa (nar. 14. 9. 1939, Hämeenlinna ve Finsku) - architekt a teoretik architektury. Bývalý děkan Technické univerzity v Helsinkách a hostující profesor na Washington University v St. Louis. Pracoval v Muzeu finské architektury, jeho výstavy finské architektury proběhly ve více než třech desítkách zemí (v 60. letech i v Československu). Na pozvání prof. Šlapety (jehož výstavu brněnského funkcionalismu vystavil v 80. letech v Helsinkách) přednášel v roce 2003 v rámci veletrhu IBF. Jako řečník se účastní letošního Fóra 2000 v Praze.
Vybrané publikace:
Encounters. Architectural Essays (ed. Peter MacKeith, 2005)
The Eyes of the Skin – Architecture and the Senses (1996, 2005)
The Architecture of Image: Existential Space in Cinema (2008)
The Thinking Hand (2009)