17. 7. 2011

výstavy/
Tři pražské výstavy: Sutnar, identita a konec avantgardy(?)

Když se mi v pondělí dostalo do ruky nové číslo Art&antiku, během několika minut jsem věděl, jak strávím tuto neděli. Už jeho obálka se Sutnarovou Venuší vypadala lákavě. A co teprve několik ilustrací u textu o výstavě (byť samotný text z pera kurátorky Ivy Knobloch zrovna není dvakrát čtivý)! Hurá do Prahy!

Ladislav Sutnar, světově uznávaný designer – autor charakteristických pestrobarevných hraček či překrásné skleněné čajové soupravy, kterou zkrátka jednou budu mít doma – začal malovat až na sklonku svého života v New Yorku. Svými malbami nikdy "díru do světa" neudělal a tak není divu, že je tato neznámá část jeho tvorby u nás vystavena poprvé.
Při procházení výstavy jsem si vzpomněl na scénu z dokumentu o více než stoletém Oscaru Niemeyerovi. Jeden z jeho kolegů vytahuje architektovy skici, mezi nimiž nechybí ani bravurně načrtnutá torza žen, která si Niemeyer kreslí jen tak pro radost. Stačí mu jen pár prostých čar. Sutnar si rovněž vystačí se základními geometirckými tvary a několika barvami. Výsledek je ale stejný, jako u Niemeyera. Staří pánové kreslí či malují ženské postavy, mnohdy ve vyzývavých pózách, nicméně namísto dráždivé sexuality je z jejich děl cítit obdiv k eleganci ženského těla. Hold ženské kráse. U Sutnara je to navíc okořeněno duchem meziválečného konstruktivismu, ve kterém je cítit příslib šťastnější budoucnosti (což, jak autorka výstavy opakovaně zdůrazňuje, odlišuje Sutnarův "joy-art" od dobového pop-artu a op-artu). Tedy něčím, co se pár let od Sutnarovy smrti začne latentně objevovat v raných dílech nejmladší generace neo-avantgardních dekonstruktivistických architektů.

O patro výše, v hlavních výstavních prostorách Rudolfina, probíhá výstava Já bezesporu. Její formát je již osvědčený klasický "rudolfinský" – kurátoři si zvolili téma, na jehož základě vybrali několik děl současných významných zahraničních i tuzemských umělců. Tentokrát je jím identita. Představeno je mnoho poloh, ať již vyjadřujících vztah k vlastní identitě, hledání identity u ostatních, ztráta identity či vytváření identity nové. Téma bezesporu zajímavé, výběr taktéž. Člověk si pěkně popřemýšlí – sám o sobě, i o ostatních.

Nějak se u mě v poslední době stalo pravidlem, že z Rudolfina běžím do Mětstské knihovny (nebo naopak). Ta nyní hostí jednu z nejzajímavějších výstav letošní sezóny. Pod názvem Konec avantgardy? její autoři mapují tuzemské výtvarné umění vznikající v těžkých dobách mezi léty 1939–1948. Téma, rozsah i zpracování jsou úctyhodné. Sály Městské knihovny jsou pro množství obrazů, soch, užitého umění a dobových artefaktů až malé. Má to tu nevýhodu, že je návštěva výstavy fyzicky docela náročná – k podrobné prohlídce je zapotřebí několika hodin, až na jednu výjimku, si není kde odpočinout. Nicméně za návštěvu, třeba opakovanou, to rozhodně stojí. Třeba proto, že kurátoři výstavu postavili na vyjádření atmosféry doby a nástinu témat spíše než představení děl na základě jejich zařazení k jednotlivým směrům, hnutím či uměleckým skupinám. Tyto výstavy, které neopomíjejí celkový kontext, mám hodně rád (pokud se to ovšem nepřežene, jako na zimní Lhotákově výstavě v Moravské Galerii). Hutně a zajímavě vypadá i katalog, na který začínám šetřit.