6. 12. 2011

výstavy/
Zlehka se dotýkat země
Glenn Murcutt ve Vídni

Tipování, ke komu bude putovat bronzová medaile prestižní Pritzkerovy ceny, patří k oblíbeným jarním kratochvílím nudících se architektů. V roce 2002 však laureáta správně tipoval asi málokdo. Glenn Murcutt, australský architekt pracující osamoceně v Sydney, měl daleko k obvyklému obrazu architektonické hvězdy, za kterou stojí rozsáhlý tým spolupracovníků a fungující PR oddělení. Z odstupu několika let se však tato volba jeví jako logická. V době, ve které se stále hojněji začínalo hovořit o principech udržitelnosti, získal nejvyšší architektonické ocenění člověk, který na těchto principech v tom nejlepším slova smyslu stavěl už několik desetiletí. Ani celosvětové uznání však Murcutta, zdá se, přílš nepoznamenalo. Klienti jsou nadále nuceni čekat, až si na ně architekt udělá čas, stále odmítá příliš velké zakázky, soustředěnou osamělou práci vyvažuje intenzivním učením na různých světových univerzitách a základní nástroj pro PR, jakým je vlastní web, byste u jeho studia hledali marně. Murcutt prostě zůstává zajímavou osobností a určitě stojí za to, podívat se podrobněji na způsob jeho přemýšlení a práce. Jedinečnou příležitost k tomu nabízí aktuální výstava ve Vídeňském architekturzentru.

Glenn Murcutt je hodně ovlivněn svým dětstvím. Vyrůstal v těsném kontaktu s přírodou a původním domorodým obyvatelstvem na Nové Guinei a později na předměstí Sydney. Na počátku své kariéry podnikl zásadní studijní cestu po světě, v rámci které se seznámil nejen s tvorbou regionálních architektů, jakými byli například Craig Elwood nebo José Antonio Coderdch, ale především s díly Jeana Prouvého a Pierre Chareaua.

Krátce po návratu vzniká dílo, ve kterém jsou zřetelné znaky celé jeho následné tvorby – farma pro Marii Short v Crescent Head. Podlouhlý úzký dům se zdánlivě jen zlehka dotýká země, jako by ctil aboridžinskou etiku. Je moderní, ale přesto něčím důvěrně připomíná tradiční australskou architekturu. Ale především pracuje s rozličnými přírodními fenomény, které dokáže využít pro svůj prospěch a zároveň před nimi obyvatele chránit tou nejpřirozenější a nejméně nákladnou formou. Následují desítky domů, u kterých slunce, voda a vítr a zároveň lokální stavební tradice determinují jejich podobu, konstrukční a dispoziční řešení. Například Magney House, stojící na místě, kam jeho majitelé jezdili mnoho let kempovat a proto chtěli dům jako stan. Vypadá jako motýl, po jehož křídlech stéká dešťová voda do okapu, který pod sebou v interiéru tvoří pomyslnou chodbu oddělující obytnou a provozní část domu. Vstupy do domu na obou koncích jsou zdůrazněny výraznými dešťovými svody. Voda coby fenomén se objevuje i u mnoha dalších domů – tu bazén, přes který vede lávka propojující garáž s atelérem a obytný dům, vytváří metaforu původní cesty domorodců, jinde zas napomáhá dotvářet unikátní světelnou atmosféru v interiéru, podporuje příjemné mikroklima nebo plní čistě utilitární úlohu coby požární bazé pro případ, kdy je samotný dům ohrožen plameny z ne zrovna neobvyklých lesních požárů.

V polovině devadesátých let Murcutt realizuje své asi nejzásadnější dílo, Marika-Alderton House. Dům pro domorodou umělkyni Marmburra Banduk Mariku a jejího partnera Marka Aldertona má být prototypem domu, který by mohl napomoci k řešení do té doby státem nevhodně řešeného bydlení aboridžinců. Lehká stavba z prefabrikovaných dílců je řešená tak, aby vytvářela příjemný stín před sluncem, dokázala odolat cyklónům a zároveň zachycovat vánek v téměř bezvětrných dnech. Díky tomu dostala sedlovou střechu s výraznými přesahy a pod ní jakási křídla, dotvářející její výrazně plastický charakter. Stejný prvek následně Murcutt využívá u mnoha dalších domů, ve větším měřítku i na uměleckém centru Arthura a Yvonne Boydových v Riverside.

Navrhování architektury je pro Murcutta spíše objevováním než tvorbou. Přemýšlí prostřednictvím kresby v tichu a o samotě. Místo představení vyčerpávajícího průřezu jeho tvorbou je proto výstava postavená na několika stěžejních dílech, většinou rodinných domech. Podstatná je právě kresba, od prvotních skic až po ručně kreslené prováděcí detaily. U skic jde mnohdy vyčíst architektovo zaujetí konkrétním místem, jeho topografií a klimatem. Je to zřetelné i u doprovodných textů, které obvykle začínají až suše působícím popisem polohy, průběhu teplot, množství srážek a dalších aspektů, ze kterých pak návrh vychází. Murcuttův důraz na konstrukci je krásně ilustrován nejen mnoha stavebními detaily a kompletní výkresovou dokumentací k několika domům, ale i modely. Místo obvyklého modelu celého domu jsou prezentovány charakteristické výřezy, pouhé výseky z podlouhlých domů uzavřené v plexisklových boxech, na kterých jsou natištěny okótované a popsané kresby. Samozřejmě nemohou chybět fotografie mající jednoho autora, jímž je Anthony Browell. Ten dokázal zachytit Murcuttovy stavby v kontextu okolí a podtrhnout tím záměr autora.

Pro důkladnější studium nechybí několik počítačových prezentací a videodokument. Ale asi máloco dokáže osobnost architekta zachytit lépe než jeho vlastní dům. Murcuttovy domy jsou na výstavě prezentovány hned dva. Prvním je jeho vlastní studio v Sydney (Murcutt-Lewin House), na jehož fotografií je zachycen i sám architekt při práci. Tím druhým je již zmíněná farma pro Marii Short, kterou Murcutt nakonec koupil a upravil pro sebe.

Murcuttova tvorba je hodně inspirativní hned z několika pohledů. Setkání s architektem, pro něhož je navrhování záležitostí pečlivé práce v ústraní, je v dnešním mediálním humbuku vždy osvěžující. Pro získání uznání a dosažení úspěchu i prosté uživení se není nutné rozšiřovat ateliéry nad únosnou mez a ztrácet vlastní rukopis přijmáním píliš velkých zakázek (Glenn Murcutt zakázky, které by nezvládl sám vypracovat, obvykle předává svým studentům a díky tomu již pomohl k založení a rozjezdu mnoha mladých ateliérů). A v neposlední řadě určitě stojí za to si neustále připomínat, že ty opravdové principy tzv. udržitelné architektury jsou založeny na něčem jiném, než honbě za nejdokonalejší technologií stínění, vytápění atd. Jistě, v místech, kde se nejniží teploty v kterémkoliv ročním období obvykle pohybují výrazně nad bodem mrazu je realizace nějaké šetrné architektury zdánlivě jednoduchá. Dokud si však člověk neuvědomí, že chlad není to jediné, s čím se musí architekt a stavebník vypořádat. A právě Murcuttova domy ukazují, jak i zdánlivě banální a utilitární prvky se mohou stát podstatnou částí architektury.


Jakékoliv navržené architektonické dílo, ať už existuje nebo má potenciál ke vzniku, bylo odhaleno. Nebylo vytvořeno. Hlavními aspekty, které je nutno brát v potaz při návrhu architektury, jsou lidé, jejich historie, kultura, prostor, světlo, vzájemné uspořádání jednotlivých částí a zodpovědný vztah k místu. Dobrý návrh je podmíněn porozuměním těmto aspektům a otázkám, které vyvstávají až do chvíle, kdy jsou učiněny odpovídající objevy. Architektura je cestou objevování.
(Úvodní text na výstavě Glenna Murcutta)


Stránky výstavy
Esej K. Framptona k udělení Pritzkerovy ceny G. Murcuttovi
Doporučuji tento rozhovor s G. Murcuttem