7. 2. 2012

výstavy/
Anastomosis v DOXu a Block City v GJF

V Praze se minulý týden otevřely dvě architektonické výstavy, které mají obdobné téma – otázky nad podobou a fungováním současných měst.

V Centru současného umění DOX je vystaven Projekt Anastomosis, shrnující výsledky dvouletého výzkumu, který proběhl v ateliéru Petra Hájka a Jaroslava Hulína na fakultě architektury pražské ČVUT. Šedesát pět studentských prací má přinést jiný pohled na fungování současného města, které se potýká s problémy díky uzavřenosti své struktury, “zamrzlé evolucí”.

Název výstavy je biologickým termínem označujícím propojení dvou systémů v těle. Pokud toto zanikne, tkáně a orgány odumírají. Ohroženými orgány jsou v tomto případě myšleny vždy dvojice míst ve městě, která jsou i přes svou geografickou blízkost nějakým způsobem vzájemně oddělena. Po aktivování významných drobných propojení by mělo dojít k nastartování ozdravného procesu. Byť je téma i cíl projektu experimentální, propojovaná místa jsou reálná. Tři pražské lokality – Karlín a Žižkov, vzájemně od sebe odděleny Vítkovem, Karlín a Holešovice, jež rozděluje Vltava a překážka v podobě svahu na místě bývalého Stalinova pomníku – doplňuje jedna lokalita mimopražská, betonové koryto lanové dráhy mezi centrem Karlových Varů a kopcem “tři kříže”.

Výstava na mne zanechala úplně jiný dojem, než jaký bych podle úvodního doprovodného textu očekával. U dvou lokalit – bývalého Stalinova památníku a betonového koryta lanovky v Karlových Varech – jde místo o propojení spíše o vytvoření něčeho nového v daném místě. V případě “Stalina” je to hned několik návrhů památníků, knihoven či galerií, betonové koryto v Karlových Varech studenty inspiruje k návrhu hned několika lineárně koncipovaných hřbitovů, supermarketu, několik projektů vytváří stavby související s karlovarským filmovým festivalem (festivalová kina, zázemí pro ubytování hostů či robotizované národní filmové archivy) a překvapivě pouze jediný se vyrovnává s pro Karlovy Vary fenoménem nejcharakterističtějším, lázeňstvím. Výsledkem snahy o propojení Karlína a Žižkova je spíše úsilí o nalezení využití a případného rozšíření stávajícího pěšího tunelu pod kopcem Vítkovem. Dnešní neutěšený stav zdejšího tunelu se studenti snaží napravit přidáním nějaké další funkce – vesměs je to doprovázeno návrhem rozšíření tunelu, často až do podoby rozsáhlých polyfunkčních komplexů v útrobách Vítkova. Rovněž tak v případě propojení břehů Vltavy mezi Karlínem a Holešovicemi je jen v několika málo projektech most skutečně tím, čím by měl být – tedy mostem. Ve většině případů je spíše přístavištěm, rybářskou vesnicí, třípodlažními parcelami pro individuální rodinné domy či dokonce tunelem-galerií. Samotné propojení je náhle jaksi druhořadé.

Nejzajímavější je nakonec těch několik málo projektů, jejichž autoři šli trochu hlouběji k podstatě samotné věci. Je tomu tak například u hodně zajímavého poetického návrhu Martin Stosse, který místo mostu navrhl propojení vltavských břehů vzdušným “přívozem” v podobě gondoly zavěšené pod třemi balóny. Právě tento a několik málo dalších návrhů snad lze označit za anastomosis, tedy skutečné propojení dvou částí města, realizované navíc velmi originálně. U naprosté většiny dalších projektů jde spíše o vytvoření cíle namísto spojení. A to cíle, který městské části, jež mají být propojením ozdraveny, spíše připravuje o jejich svébytnou identitu, chová se vůči ním jako parazit. V této souvislosti je smutný i fakt, že pouhý jeden návrh se vymezuje vůči samotnému zadání kriticky – jizva na místě Stalinova památníku je zcela zacelena a do svahu je namísto nějakého propojovacího článku vrácena zeleň. Otázka, zda se nepropojuje něco, co by mělo možná spíše zůstat rozděleno, by přitom mohla být legitimní i například v otázce vztahu Karlína a Žižkova. Případně by mohla být studentům dána větší svoboda v hledání odpovědí na otázky “proč?” a “kde?” místo “jak?”.

Výstava bohužel není ničím víc než přehlídkou studentských projektů, mnohdy velmi svěžích a zajímavých, jež vznikly coby experiment mající snad na akademické půdě své opodstatnění. Podívaná je o to lepší, že samotná instalace, sestávající z jednotně pojatých modelů a prezentace grafické části návrhů na malých obrazovkách u jednotlivých exponátů a také ve formě velkoplošných projekcí na zdech, je velmi povedená. Co jí však paradoxně škodí je snaha o navozování dojmu, že zde jde o něco více. Má-li to být výsledek skutečného výzkumu, chybí nějaká hlubší východiska, podpoření tématu teorií či jednoznačnější interpretace závěrů. Bez toho lze bohužel konstatovat, že předem vytyčeného cíle, ať už v podobě vytvoření životaschopného města pojmenovaného Anastomosis či byť jen návrhu propojení přinášejícího potenciál k ozdravení nemocných částí, se ani zdaleka dosáhnout nepodařilo. A nebo možná jen byla kolem hotového vymyšlena špatná pohádka...

Druhá výstava taktéž ukazuje výsledky výzkumu. Holandský architekt Bart Goldhoorn v Galerii Jaroslava Fragnera představuje svůj koncept Block City, kterým se zabývá už 15 let.

Goldhoorn dlouhou dobu pracoval v Rusku a tato zkušenost jej vedla k přemýšlení o fenoménu modulární panelové výstavby bytových domů. Zatímco na západě symbolicky uzavírá obdiv k tomuto typu výstavby demolicí sídliště Pruitt Igoe v americkém St. Louis v roce 1972 (kterou po pár letech Charles Jenck prohlásí za konec éry modernismu), v sovětské sféře vlivu razantně výstavbu sídlišť utne – jak ostatně sami moc dobře víme – až nástup kapitalismu na začátku 90. let. Náhle dochází k naprosté změně hodnot, což se ve městech nejvíce projeví dvěma způsoby. Jednak je to náhlá poptávka po individuálních projektech – bytové domy jsou v Moskvě prodávány vesměs jako hrubé skelety, které si obyvatelé rozpříčkují dle svých mnohdy nejšílenějších představ. A zároveň se zásadní změna odehrává u veřejného prostoru, který začíná být striktně oddělován od soukromého nejprve na úrovni obálky budovy a následně se nepřekonatelná bariéra ocitá až na samotné hranici pozemku. Zbývající veřejný prostor je pak zahlcen – a rovněž privatizován – mnohasetprocentním nárůstem automobilové dopravy.

Modulární výstavba však ani náhodou nezmizela zcela. Stále je to vyhledávaný přístup ke stavění především v těch oblastech, kde je nutno řešit otázky zajištění cenově dostupného bydlení i pro ne zrovna movité vrstvy obyvatel.

Za problematický přístup k výstavbě měst považuje Goldhoorn ten, který následoval po opuštění modernistických idejí. Tedy město sestávající z kontextuálních, “na míru ušitých” budov uzpůsobených daným parcelám. Právě stavba jedinečných domů vede dle Goldhoorna k tomu, že tyto stavby musí mít “autora”, což v 80. letech vrcholí vznikem kultu architektonických “hvězd”, jak dokazují obálky časopisu El Croquis s portréty architektů. Jedinečné domy však výstavbu prodražují a to vede k růstu ceny bydlení, ale bez odpovídajícího nárůstu kvality. Západní město tedy asi sotva může posloužit jako vzor pro stavění v rozvojových oblastech světa.

Východiskem z této situace musí dle Goldhorna být ústupek architektů z některých principů, byť o ně kdysi těžce sami bojovali. Především je nutno se smířit s tím, že bytovou výstavbu může zcela zásadně zlevnit realizace identických kopií na různých místech světa. K tomu je potřeba definovat určitý standard velikosti bloku, který se bude jen mírně lišit například dle klimatických pásem. Goldhoorn si od toho paradoxně slibuje to, že tato úleva v podobě dramatické redukce zabývání se při navrhování okolním kontextem vybídne architekty k větší soutěživosti a hledání inovací a rozmanitostí uvnitř samotných jednotlivých bloků. Goldhoorn to přirovnává například k rozmanitosti, která na trhu zavládla po zavedení jednotných velikostí obuvi – kreativita návrhářů na celém světě tak hravě přebije tvořivost jednoho místního ševce šijícího boty na míru konkrétnímu zákazníkovi. Architekti by se ocitli v podobné roli. Mohli by popustit uzdu své fantazii a vzhledem k jasně definované velikosti městského bloku a bez nutnosti zabývat se specifickým kontextem by vesele tvořili projekty, jež by si pak developeři na celém světě vybírali z katalogů.

Jak je asi hned jasné, tato vize, jakoby zdánlivě byla inspirovaná raným Le Corbusierem, působí až hrůzostrašně – a to právě díky tomu, čím světový architektonický diskurs obohatila doba mezi Corbusierem a dneškem. Jako správný utopický vizionář Golhoorn zamlčuje a zjednodušuje fakta na dva špatné extrémy (to nejhorší z komunismu i kapitalismu) a na tomto základě pak staví svou metodu, která jakoby zázrakem zápory promění v klad. Naneštěstí máme všude kolem sebe dostatek příkladů stavební produkce diktované výhradně potřebami trhu včetně po celém světě rozlezlých aglomerací menších Block Cities v okolí všech západních měst.

Výstavu bych asi tak příkře neodsoudil, kdyby Goldhoorn své závěry neilustroval dvěma příklady, na nichž lze zároveň zcela jasně vidět úskalí jeho metody. Architekt, který rezignoval na kritickou roli architektury a s otevřenou náručí se žene vstříc zájmům developerů, pro svůj první příklad asi nemohl sáhnout po lepším spojenci, než je guru současných oportunisticky smýšlejících tvůrců – Bjarke Ingelsovi. Právě toho Goldhoorn požádal o svolení k využití jeho projektu bytového domu 8. Jeho záměrem je ukázat možnost jeho opětovné realizace v sedmi dalších městech kolem Baltského moře. Sice pro konkrétní projekty ke spolupráci přizval vždy místní architekty (aby nalezli vhodnou lokalitu a navrhli úpravu fasády), nicméně jeho slova o posílení lokální identity právě touto cestou nepůsobí příliš věrohodně.

Prozatím největším úspěchem Golhoornových vizí bylo zorganizování soutěže A101 Block City. Čtyři vyzvané kanceláře – KCAP+ Next architects, Hilmer Sattler Albrecht Architekten, MVRDV a EDDEA – navrhly plán na první část zcela nového města, které hodlá na 13.000 hektarovém území nacházejícím se jižně od Moskvy zrealizovat společnost Masshtab. (Zde je důležité zdůraznit, že navzdory Goldhoornovým proklamacím v první části výstavy se zde zjevně nebude jednat o projekt cílený na cenově dostupné bydlení pro chudé obyvatele rozvojových zemí.) V zadání byl požadavek, že standardizované bloky musí tvořit 80 % území. Souběžně byla vypsána otevřená soutěž na návrh zástavby bloku. Dorazilo celkem 210 projektů, šest z nich bylo nakonec oceněno (menší rozruch vyvolalo to, že jistě shodou okolností hned tři ceny putovaly k jednomu týmu, který před soutěží s Goldgoornem na konceptu Block City spolupracoval). Na výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera je prezentováno 147 soutěžních návrhů formou modelů a zmenšených soutěžních panelů. Zároveň je zde velká matrice, do které lze modely vkládat. Výsledný dojem je zcela dle očekávání. Autoři soutěžních projektů se snaží zaujmout všemi možnými způsoby, nicméně jejich úsilí se opravdu soustřeďuje jen na vymezený blok. Řada návrhů má dokonce podobu budov, které jsou situovány uprostřed a tvoří tak sebestředné dominanty. Výsledkem je guláš, držící pohromadě snad jen pravidelnou sítí ulic mezi bloky. Rozparcelování města na pravidelné bloky se sice v dějinách architektury několikrát s úspěchem použilo – a je škoda, že se právě toto v Goldgoornově “výzkumu” neobjevuje – z této výstavy si ale bohužel odnáším dojem, že v případě Block City – ať už bude někde realizováno či ne – kvalitní město nevznikne.

Výstavy architektury nejsou výstavami umění. Měly by spíše člověka provokovat k přemýšlení, dávat podněty ke kritickému uvažování nad architekturou či všeobecně o světě kolem nás. Proto si myslím, že obě dvě výstavy jsou hodně důležité a – především anastomosis – doporučuji k návštěvě. Bohužel v dnešní době jsou mnohdy návštěvníci už předem mediálně masírováni ze strany kurátorů a galeristů a výstavy se tak dostávají do roviny pouhého spektáklu. U Anastomosis to na mě dělá dojem, že je výstava podávána jako něco více, než je. Zato u Block City je tomu přesně naopak; mnoho frází jen odvádí pozornost od toho, aby se pod povrchem právě něco více neodhalilo. Proto doufám, že se ve Frágnerce časem dočkáme i opačného “pohledu na věc”, tedy přístup k fungování města založený na prožívání a reflexi. (A propos: nesliboval tu někdo kdysi ve výběrovém řízení i nějakou fenomenologii?)

A jelikož výstavu má doprovázet katalog a nikoliv naopak, k doprovodné výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera pod názvem Vítejte v Panelstory! jen stručně: no comment.