V dnešním uspěchaném mediálním světě mě Murcutt dokáže vždy zaujmout svou skromností a něčím, co by se snad dalo označit jako osobní konzistentnost. Jeho cesta životem se zdá být stejná, jako je jeho architektura – Glenn Murcutt je a vždy byl otevřen tomu, co kolem sebe vnímal svými smysly, soustřeďoval se na podstatu a vyhledával ticho a klid pro práci. Zajímavý je způsob jeho práce, ze kterého jej nedokázala vychýlit ani nenadálá pozornost po získání již zmíněné Pritzkerovy ceny. Architekt téměř od začátku kariéry pracuje sám bez zaměstnanců (dokonce i jeho žena, rovněž architektka, má praxi samostatnou). Zajímavá je hned jedna z provních otázek týkající se možnosti oslovení architekta klientem – zakázky sice vůbec nevyhledává, nicméně klient, který o to fakt stojí, jej stejně vždy nakonec nějakým způsobem zastihne. Trnitá cesta k uznávanému architektovi je však obvykle vykoupená tím, co Murcuttovi zároveň přináší největší radost z vykonané práce – díky architektuře se obvykle klienti nakonec stanou jeho blízkými přáteli. Ostatně otec mu na začátku praxe kladl na srdce, že jsou to právě výsledky jeho práce, které budou předurčovat to, jak kvalitní klienti se na něj budou příště obracet.
A aby nevypadalo vše naprosto idylicky, v rozhovoru zazní i slova o komplikovaném vztahu s úředníky a politiky, kteří i v Austrálii dokáží architektům mnohdy bezdůvodně házet klacky pod nohy. Murcutt jejich výtky, že jeho stavby mnohdy nevypadají, že budou s daným místem tvořit harmonický celek, krásně vyvrací poukazem na to, že harmonie, tedy souzvuk a soulad různých tónů, přece není totéž jako monofonie, jednohlas.