Jake se v dnešní době prosadit? To asi trápí skoro každého; nás architekty, v době stále narůstajícího počtu mladých kolegů opouštějících školy, nevyjímaje. Kde, jak a čím ale začít? Co ukázat světu – když vlastně ještě není nic hotovo? Alepoň trochu inspirace v tomto ohledu může přinést kniha Show Your Work! od Austina Kleona. Ten hned v jejím úvodu dává jednoduchou radu: nehledejte obecenstvo, najde si vás samo – jen musíte být k nalezení. Já sám jsem se nad touto "moudrou" větou hořce pousmál a s pomyšlením na několik zbytečně utracených eur jsem přesto zkusil číst dál – abych se pak jedním dechem pročetl až na poslední stranu.
Hlavní Kleonovou myšlenkou je zaměřit se na prezentaci práce coby samotného tvůrčího procesu, a tedy nikoliv jen práce – výsledku. Zní to banálně, ale ve skutečnosti se asi málokdo ubrání víře v obecně známý mýtus, že prosadit se mohou jen „osamělí géniové" tvořící někde v ústraní, políbení můzou a obdařeni mimořádným nadáním. Něco na tom možná bylo v minulosti, kdy samotný tvůrčí proces skutečně zůstával skrytý a na veřejnost se dostávala až skutečně hotová díla, výsledky mnohaletého úsilí. Dnešní komunikační kanály, především sociální sítě, přitom umožňují něco, co je pro člověka přirozené – ukojit touhu po nahlédnutí do tohoto samotného tvůrčího procesu, dát lidem v okolí zjistit, jak se věci skutečně tvoří a dělají. Postavit na tom svou sebeprezentaci a přitom v očích ostatních nespadnout do kategorie těch, kdo svým vystupováním jen potvrzují rčení, že „sebechvála smrdí".
Je zajímavé, jak často právě velmi úspěšní lidé velmi otevřeně předvádí své know-how. Tento na první pohled nelogický krok se marketingově ukazuje jako ideální pro vytváření nejpevnějších vztahů mezi klientem/zákazníkem a tvůrcem/výrobcem. Třeba šéfkuchař v televizní kulinářské show si nevytváří zástupy konkurentů, ale naopak rozšiřuje řady svých věrných hostů.
Při čtení se mi hlavou honily myšlenky, které mě už nějakou dobou provázejí. My architekti hodně často žehráme na to, že ostatní lidé neví, co děláme. Já sám pravidelně potkávám klienty, kteří jsou hned na úvodní schůzce překvapeni, když s dozví, že proces návrhu i následného projektu je mnohem zdlouhavější, náročnější a tím pádem i dražší, než si mysleli. Ruku na srdce – můžeme si za to sami. Když už je v médiích prezentován dům, je obvykle hotový a jediné zmínky o nějakém procesu se obvykle týkají komplikovaného jednání na úřadech nebo případů, kdy spolupráce s architektem neprobíhala dle původních představ. Jako by nás hodně konkurenční prostředí provázené často neférovým jednáním kolegů vedla k pečlivému střežení svých, jak tomu říká Kleon, "truhel kuriozit". Paradoxně pak řada architektů – a já nejsem výjimkou – nedočkavě prezentuje nehotovou věc vydávající se za dokončené dílo.
Proto mi připadají Kleonovy názory hodně inspirativní, a to hlavně pro nejmladší generaci architektů, kteří jsou na sociálních sítích a jiných komunikačních kanálech jako doma. Co konkrétně tedy radí? Sdílet něco malého každý den. Samozřejmě pečlivě třídit, co pustit do světa a co nikoliv, nicméně především věřit svému vlastnímu úsudku a nebrat ohledy na to, co na naše upřímně míněné záliby a preference řeknou lidé z okolí. Zachovat si co nejdéle přístup a zaujetí amatéra. Soustředit se na zlepšování schopnosti správně strukturovat a vyprávět příběhy – to, že kvalitní dílo mluví samo za sebe, je dalším ze snadno vyvratitelných mýtů. Proniknout mezi lidi, kteří sdílí stejné zaujetí pro věc a tvoří tak jakousi síť, kterou hudebník Brian Eno nazývá scenius. Nebo naopak vytrvat a počkat, až tito lidé člověka obklopí sami. Člověk však zároveň musí být připraven přijmout nevyhnutelnou kritiku a čelit hlasům, našeptávajícím mu, aby v tom nejhorším jednoduše přestal. Či vyrovnat se s nařknutím, že ve chvíli, kdy mu tvůrčí práce přinese výdělek, stává se z něj automaticky zaprodanec.
Kdykoliv beru do ruky podobnou motivační knihu – a obvykle to bývá ve chvílích, kdy velmi rychle podlehnu doporučení a bezmyšlenkovitě si ji koupím, protože, přiznejme si, jejich autoři obvykle bývají ve své vlastní sebe-prezentaci velmi zruční – mám trochu obavy. Buď bude hodně dobrá a inspirativní, nebo naopak hodně špatná, obvykle plná zázračných "amerických" příběhů. Téměř nikdy není nic mezi. Show Your Work! je naštěstí ten první případ. Dobře se čte, je nabitá inspirativními myšlenkami a zároveň "ohlodaná na kost" od zbytečného balastu. Předpokládám, že kdokoliv, kdo podobně jako já uvažuje nad překročením svého vlastního stínu a zároveň se nechce záměrně pustit na nepřátelské pole ryzí sebereprezentace, v ní najde hodně podnětů pro svou vlastní cestu.