5. 10. 2014

výstavy/
Kolečkovo Vnímání prostoru ve Frágnerce

Švýcarský architekt českého původu Ivan Koleček vystavuje v Galerii Jaroslava Fragnera. A výstava je to svým způsobem pozoruhodná. Obvyklá forma prezentace architektury formou fotografií a plánů hotových realizací je zde značně redukována na úkor mnohem obecnějšího a důležitějšího tématu – toho, jak je architektura smyslově vnímána. Podobně koncipovanou výstavu se dalo očekávat, neboť toto téma v celosvětovém architektonickém diskursu v poslední době zažívá doslova renesanci (o čemž ostatně svědčí i velký ohlas, který zaznamenala letošní londýnská výstava Sensing Spaces či téma předloňského benátského bienále – mohu-li soudit alespoň podle reakcí těch, kteří tyto akce, na rozdíl ode mne, navštívili). Bylo tedy otázkou času, kdy se ho pokusí někdo uchopit i v našem prostředí. Nuže, dlouho očekávaná fenomenologie ve Frágnerce? Ano, ale s určitými výhradami...

Koleček odešel do Švýcarska na konci šedesátých let minulého století a v osmdesátých letech založil vlastní kancelář v Laussanne. Mezi jeho relizace patří i rekonstrukce klášterního kostela v Bonmont, který mu posloužil coby příklad, na němž chtěl ukázat, jak lze zakoušet architektonický prostor.

Chce-li architekt demonstrovat vnímání architektury, má v podstatě dvě možnosti – buď se zaměří na samotné vnímající smysly, nebo naopak na vnímané fenomény. Nebo je zde třetí, nejlepší cesta, popsat vnímání architektury jako celostní zkušenost. Koleček zvolil první možnost. Do hlavního galerijního sálu umístil pět krychlových prostorů, v nichž člověk izolovaně zakouší vnímání jednotlivými smysly. A jsme u problému.

Vnímání architektury je totiž mnohasmyslovou zkušeností, obohacenou navíc o sdílené významy a emoce (až vulgárně zjednodušeno, v doprovodném textu k výstavě z pera Petra Kratochvíla zmíněného Maurice Merleau-Pontyho je nutno obohatit trochou Gastona Bachelarda). Redukcí na jednotlivé smysly nutně dochází k nebezpečí, že výsledek bude pouhou hrou. Vnímání architektury je navíc zkušeností nepřenositelnou, tedy alespoň jinak, než poetickou reprezentací. 

Prostor kostela Bonmont tedy návštěvník Galerie Jaroslava Fragnera zakusí sotva. Možná ho jen vzádleně ochutná. A asi zde šlo právě o to. Koleček prostor galerie nevyužil k prezentaci své práce a konkrétního díla, ale k tomu, aby návštěvníci – a to především asi ti, kteří nejsou architekty – prožívali architekturu o něco intenzivněji a přítomněji. 

Nejzajímavější je to v prostoru prvním, sféře sluchu. V jeho šeru si asi mnoho návštěvníků uvědomí, že každý prostor má svůj zvuk, byť se jeho zdroj nutně v tomto prostoru nenachází. Zde je alespoň něco z atmosféry kostela zprostředkováno nejlépe. 

Prostory hmatu a čichu jsou degradovány na pouhé smyslové hry. V šeru saháte na několik materiálů (nečekaným pozitivem je i zprostředkování jiné hmatové zkušenosti, záchvěvu chladného vánku). Případně čicháte k otvorům ve stěnách a nasáváte pachy mající evokovat vůně jednotlivých ročních období (koncept?). Své dojmy z toho, co cítíte, si následně můžete překontrolovat v doprovodném výstavním letáku. 

Se zrakovým vnímáním architektury asi nemá problém nikdo, tento smysl jasně dominuje. Škoda jen, že zde Ivan Koleček nepředstavuje zrakové vnímání, na němž se kromě zaostřeného vidění (na výstavě prezentovaného několika fotografiemi – jednotlivými obrazy) významně podílí i videní periferní. Prostor je vnímán jako celek, nikoliv coby sled několika izolovaných částí. 

Na vjem chuťový jsem byl zvědav – představa, že spolu s mnoha dalšími návštěvníky budu olizovat kus opracovaného kamene, jako to popisuje v jedné ze svých knih Juhani Pallasmaa, mě trochu znepokojovala. Vodu a víno jsem nečekal, byť jejich chuť ke zkušenosti z kostelního prostoru patří. (Škoda jen, že tři ze čtyř lahví byly prázdné a z poslední jsem vyloudil poslední kapku. Snad se mi v tmavém prostoru povedlo alespoň trefit plastovým kelímkem černý koš, který jsem tak nějak tušil v rohu.)

Jakýmsi bonusem je pak prostor šestý, kaleidoskop. V něm se před divákem odehrává sled obrazů rozložený mnoha zrcadly do sféry, která se prolíná s odrazem diváka. K tomu hudba – Spiegel in Spiegel Arvo Pärta, kterého sice mám hodně rád, ale v poslední době je v galeriích už trochu přepärtováno. Spektákl, jemuž k dokonalosti chybí zapojení dalších smyslů (byť je otázkou, jak?). 

Kolečkova výstava tedy má zajímavé téma, ale poněkud prvoplánově uchopené. Vše je trochu umocněno i poněkud těžkopádně vyznívajícími průvodními texty autora. Důležité ale je, že je to téma, které nyní doslova visí ve vzduchu a Ivan Koleček ho uvedl do prostoru architektonické galerie. Jsem přesvědčen o tom, že se otázkami vnímání budeme nadále setkávat čím dál častěji.