Říct o něčem, že je to pank, má dnes s punkem společného asi stejně málo, jako označení idiot s mentální retardací. Význam je všeobecně pochopitelný, ale snaha o jeho přímé propojení s ideály či estetikou punkové subkultury vyznívá poněkud uměle a jeho nový smysl spíše oslabuje. Přesto se o to Jakub Fišer, Filip Šenk a Dan Merta pokusili v Galerii Jaroslava Fragnera. Východiskem jim bylo jednak v poslední době docela časté používání tohoto termínu pro označení architektury či architektů, kteří se jakýmsi způsobem vymykají, a pak nalezení nějakého jejich společného jmenovatele.
Samotná výstava je rozdělená do dvou částí. Zatímco v ne zcela punkově růžově vymalovaném předsálí visí na zdech obrázky architektonických a výtvarných děl vybraných napříč staletími, místy i tvůrci, v sále hlavním jsou fotografie domů od tvůrců českých a z poslední doby. Všechny nějak spojuje jediné kritérium – novost, jinakost, odlišnost od dobového průměru. Domy doplňují texty – názory několika architektů a teoretiků na punk v (české) architektuře.
Právě tyto texty jsou na výstavě klíčové. Ukazují totiž, že se za pojmem punk v architektuře neskrývá nic, co by mělo nějaký sdílený význam. Petr Rezek tak ve svém (mimochodem skvělém) příspěvku charakterizuje punkového architekta jako burana. Yvette Vašourková a Tomáš Pospiszyl vidí paralelu s punkem v architektuře typu "udělej si sám". Jana Tichá přirovnává punk k dekonstruktivismu. Aaron Betsky a Hans Ibelings se vztahují spíše k punku jako stylu a jeho estetice. Nejlépe tuto nejistotu pak asi vyjadřuje Adam Gebrian, který rovnou existenci punku v české architektuře odmítá, a Imro Vaško se svým zvoláním no-revolt, no-revolting, no-revolution, no-punk.
Celkově lze tedy říct, že zjevný záměr kurátorů nevyšel. Stejně jako se punková subkultura vzápětí transformovala do stylu a módní vlny, která z původních ideálů těžila jen v estetické oblasti, lze těžko nějaké punkové ideály hledat i v dnešní české architektuře – a totéž platí i o estetice.
Jsou výstavy, které dokázaly trvale obohatit architektonický diskurs či jasně formulovat tendence. Podobně je tomu i u textů – asi posledním tuzemským příkladem je asi Šváchova přísnost. Jsem si téměř jistý, že "punk" v diskursu skončí spolu s ukončením výstavy. Aby tomu bylo jinak, musel by zde punk "viset ve vzduchu", o čemž ale nesvědčí jednak poněkud překvapené a rozpačité odpovědi dotazovaných, tak i velmi nejistě působící průvodní kurátorské texty (onu nejistotu podporuje i fakt, že jsou zde hned dva). Možná je škoda, že zcela nevyužité zůstalo ještě jedno východisko, a to případné prozkoumání, jak se případné "punkové mládí" propsalo do myšlení architektů, kteří jsou na výstavě prezentování pouze fotografiemi svých domů – v nichž z punku ale moc vidět není.
Co ale zůstane z výstavy, když si poněkud násilné hledání propojení mezi architekturou a punkem – či lépe řečeno mezi pankem a punkem – odmyslíme?
Paradoxně mnoho. Zůstanou domy, které se vymykají. Jsou skvělé, průlomové, inovativní. V předsálí je průřez díly, které v několika uplynulých staletích zásadním způsobem proměnily architekturu. Člověk si zde uvědomí, jak důležití vždy byli tvůrci, kteří šli proti průměrnosti a zažitým konvencím. Byli svoji. V hlavním sále je totéž, jen v našem lokálním kontextu a dnešní době. Domy, které svou mimořádností nastavují laťku architektury výše.
V celé galerii tak lze najít domy modernistické, domy avantgardní. Některé působí trochu buransky, některé jsou dekonstruktivistické, jiné tak trochu "udělej si sám". Domy, které snad spojuje nonkonformita – ale nikoliv punk.
Byť o mnoha z nich lze říct, že jsou "teda fakt dobrej pank".